Mediace mi zachránila manželství.

Mediace mi zachránila manželství.

S manželem Petrem jsem se seznámila  ve svých 22 letech.   Jemu  bylo o patnáct  víc  a měl  už za sebou jedno neúspěšné manželství,  ze kterého se narodil syn  Martin. 

Petr mi od první chvíle nesmírně imponoval. Štíhlý, sportovní typ, úspěšný manažer zahraniční firmy, finančně zajištěný. Na rozdíl  ode mě mluvil plynně německy a anglicky. Hýčkal mě drahými dárky a exotickými dovolenými.

Muž mého života, říkala jsem si. Nic lepšího mě nemohlo potkat.  A i  já jsem vedle něj měla pocit, že jsem jeho „ FEMME  FATALE“. Po třech letech známosti jsem naplánovala velkolepou svatbu na zámku ve Štiříně . Petr se do dalšího sňatku příliš nehrnul, ale nakonec souhlasil a na svatební cestu jsme odletěli na Mauricius.

Do roka se nám narodil syn Tomáš. Dítě nám do života přineslo hodně radosti a štěstí, ale zároveň naprosto změnilo náš životní styl. Petr stále stoupal na kariérním žebříčku.  Stal se ve firmě výkonným ředitelem pro střední a východní Evropu. Region měl sice sídlo v Praze, ale Petr často odjížděl na služební cesty do zahraničí. Když bylo Tomášovi osm, firma se rozhodla přemístit svou centrálu z Prahy do Varšavy. Petr se nechtěl pozice ve firmě vzdát a já jsem se odmítla stěhovat do Polska. Začalo nám víkendové manželství. A bylo po lásce, obdivu a nadšení… A časem i po jakékoli komunikaci.

Já sama jsem v té době nastoupila do nového zaměstnání a potkala Ondřeje, o dva roky staršího  kolegu. Ondřej byl na rozdíl ode mě svobodný a bez závazků.  Vždy na mě měl čas, byl milý, citlivý, chápající. Dával mi všechno  co mi v manželství  chybělo. Po dvou letech utajované známosti mi řekl, že už takhle nemůže dál žít, a že chce, abych se rozvedla. Dodal, že dokud se nerozvedu, nebudeme se spolu stýkat. 

A tak jsem podala návrh na rozvod. Myslela  jsem si, že se  Petr  k návrhu připojí a vše proběhne hladce. Petr se, ale rozvádět nechtěl. Prý kvůli Tomášovi. Ani po třech stáních jsme nebyli rozvedeni. Zásadní roli v našem rozvodu sehrál OSPOD( orgán sociálně právní ochrany dítěte), který vzhledem k našemu Tomášovi a stanovisku Petra  rozvod nedoporučil.

Soud nám nařídil mediaci….

Vůbec  jsem nevěděla , co to taková mediace je a chápala jsem ji jenom jako další životní ústrk.   K mediaci jsme se nicméně s Petrem dostavili, tak, jak nám to soud nařídil. V té době jsme už s Petrem skoro   rok nemluvili, tak jsem vůbec netušila co tam budeme řešit a jak spolu najednou budeme mluvit. Mediátorka  nás mile přivítala a pak nás vyzvala, abychom jí popsali naši situaci, co nás trápí, bolí, štve a mrzí. První dvě mediační sezení byla plná emocí, oba jsme s  Petrem  brečeli.  Nechápali  jsme  proč   se nám taková strašná věc vůbec  stala. Proč právě nám. Mediátorka se po zklidnění našich emocí snažila , abychom společně našli to,  co nás spojuje, čeho si na tom druhém vážíme, co nám imponuje a proč by stálo zato spolu zůstat. Ačkoli nám  mediátorka nic nenavrhovala ani nenařizovala, tak se jí podařilo  odklonit naše myšlení upnuté pouze  na naše vlastní  potřeby a zájmy na potřeby a zájmy našeho Tomáše. Už jsme tolik nemysleli na naše vlastní štěstí , ale začali jsme přemýšlet jak zajistit šťastný život pro naše dítě.  A to chtělo oba rodiče….

S Petrem jsme krizi zvládli a dnes už pociťuji  jen  obrovskou  úlevu, že  jsme  zůstali spolu. Začali jsme si jeden druhého zase vážit a žijeme v klidu a pohodě. Vlastně se dá říci, že hezky.

 Vím, že  bez  mediace bychom  to sami nezvládli….